Až do dob středověku nebylo toto písmeno součástí abecedy. Existovalo jednoduché U a jednoduché V. S rozšířováním území a pronikáním jiných kmenů na území Británie docházelo ke vzájemnému ovlivňování staré angličtiny a nářečí germánských keltských kmenů. Ti používali ve výslovnosti zvuky, pro které angličtina "neměla písmena", například něco jako dvojhlásku /uu/. Postupně se pro pro zapsání tohoto zvuku převzalo písmeno keltské abecedy - runa - wynn :Dodnes se anglické w pokládá za samohlásku!
Psaná podoba dvojitého UU se postupně změnila na dvojité VV, které se časem zkřížilo, ale podstata - tedy že zaznamenává původní dvě U- zůstala patrná právě v hláskování.